2016年1月15日星期五

斯洛伐克的退休金

养老津贴

斯洛伐克共和国的退休系统由三个独立的支柱组成:
第一支柱——基于向社会保险局缴纳保险费的义务退休保险。
第二支柱——通过退休金管理公司进行退休养老津贴储蓄。
第三支柱——通过退休金管理公司进行的自愿补充性退休津贴储蓄。

在以下情况下,您对养老津贴有要求权:
•    您已达到退休年龄(目前规定的男女退休年龄都是62岁) 并且
•    您有过至少15年的退休保险。
您可通过向居留地所属的社会保险局分局递交申请书来获得提前退休的认可和津贴的领取。

   谨记,您有义务证实决定退休津贴要求权的所有事实。退休津贴金额的高低与您在社会保险局的退休保险年限、个人工资平均点和退休要求权产生时的退休金值有关。也可将在欧盟规定适用国家内的社会保险期限或在与斯洛伐克共和国签有社会保障双边协议国家内的保险期限计入退休保险年限。
   在一定条件下,您可以申请提前养老津贴。
   在以下条件下,您对此有要求权:
•    您已有至少15年的退休保险并
•    离满退休年龄不足2年(目前最早为满年60岁)。
提前养老津贴的金额为最低生活标准的1.2倍以上(至2012年7月最低为227.80欧元*)。
自提前养老津贴要求权产生之日起,这一金额随每开始一30天而减少直至达到退休年龄。您可通过向居留地所属的社会保险局分局递交申请书来获得提前退休的认可和津贴的领取,申请书可直接在社会保险局内填写。
谨记,您有义务证实决定退休津贴要求权的所有事实

资料来源于:国际移民组织网站(www.mic.iom.sk

斯洛伐克的社会保险

       社会保险的目的在于保障保险人在退休或因疾病、工伤、怀孕、生育、残疾或失业而失去或减少收入情况下的收入。
      补助金发放的条件与要求的保险期限内(向社会保障系统缴费的时间)您在社会保险局的保险和是否满足领取具体补助金的特别条件有关,补助金的发放与您在斯洛伐克共和国居留的种类无关。
      如果您基于劳动合同在斯洛伐克工作,则在斯洛伐克共和国境内的社会保险对您来说是必须的。雇主向社会保险局登记并替雇员缴付保险费。您做为雇员应支付的部分由雇主从工资内扣除,扣除金额为您税前工资的9.9%,雇主将替您支付的金额为您税前工资的25.2%。
     如果您以个体经营者(SZČO)的身份在斯洛伐克经商,您缴付社会保险(义务病期津贴和义务养老保险)的义务与您在具体日历年度所达到的收入有关。本义务始于您收入达到规定界限之日历年度的下一年度。最晚在6月30日之前您通过税务报表的摘录证明自己的收入水平。如果在某一日历年您的收入达到法律规定的界限(2010年的这一界限是3834.96欧元,2011年的这一界限是3948.72欧元*),则您缴纳社会保险的义务产生于下一年的7月1日并且您有义务于7月9日前到社会保险局登记。也就是说,如果您的收入在某一日历年度没有达到规定的界限,则您就不必缴付下一年度的社会保险也不必去社会保险局登记。
      但是您可以自愿缴纳社会保险。自2011年1月1日起个体经营者的最低保险费是109.07欧元,最高保险费是905.30欧元*。这些金额每年都有变化。
      如果您也是雇主,您有义务在雇佣第一个雇员起的8天之内向社会保险局的雇主登记册登记同时也向社会保险局登记自己的雇员(并通知其他变更)。
       在社会保险局的登记是免费的
      如果您已年满16岁,有斯洛伐克的临时居留或永久并且不是雇员或个体经营者您可以自愿在社会保险局登记。在此情况下您必须自己支付全额保险费。

斯洛伐克的长期居留

除了永久居留外,现在达到条件的外国人还可以长期居留。

申请长期居留的条件:

·       递交申请之日前,您已在斯洛伐克合法地并不间断地居住够5年;
·       您已在欧盟内做为蓝卡持有者合法地并不间断地居住过5年并且在递交申请之日前,您在斯洛伐克做为蓝卡持有者至少居住过2年;
·       您之前的长期居留因您获得其他欧盟国家的长期居留、在斯洛伐克境外居住6年或者因连续12或24个月在欧盟之外居住而作废。

需要递交的材料:
1.    有效护照;
 2.    两张彩色照片(3 x 3.5厘米);
 3.    稳定并有规律的收入证明文件;
4.    医疗保险证明文件。

必须本人亲自到居住地所属的外事警察局递交申请
在收到材料完整的申请后,官方于90天内做出决定。出具永久居留凭证(即身份证)的行政收费为4.50欧元。


资料来源于www.mic.iom.sk网页

邯郸和博伊尼采 (Handan a Bojnice)

亭台和城堡(Bojnicky zamok a Terasy v Handan)






2016年1月14日星期四

美丽的斯洛伐克





Čínský jazyk - 中文



Čínský jazyk

Úvod

            Čínský jazyk je jazykem čínského národa (Chan-cu), úředním jazykem ČLR a na Tchaj-wanu a jedním z úředních jazyků Singapuru. Je též jedním ze šesti úředních jazyků OSN. Počet mluvčích je približně 1,2 miliardy[1].
            Současný „spisovný“, lépe řečeno národní společný jazyk, se nazývá v ČLR pchu-tchung-chua (obecný jazyk)a na Tchaj-wanu kuo-jü (státní/národní jazyk).

Genealogická a typologická klasifikace(谱系分类和类型分类)

            Z hlediska genealogické (genetické) klasifikace patří čínština podle názoru většiny jazykovědců do sinotibetské jazykové rodiny (viz obr. 1).

Obr. 1  Sinotibetské jazyky

            Z hlediska typologické klasifikace podle E. Sapira je čínský jazyk podle gramatické techniky jazykem izolujícím (词根语), podle způsobu syntetizace jazykem analytickým (分析语). Ve Skaličkově systému je čínština řazena mezi jazyky polysyntetické (多式综合语).

Lexika, morfologie a syntax(词汇、形态和句法)

            V slovní zásobě je mnoho jednoslabičných slov. Ve většině víceslabičných slov je slabika nejmenší významovou jednotkou – morfémem (morfém = 语素). Cizí slova přebírala čínština v malé míře od okolních národů, dále z indických jazyků (buddhistické termíny) a v moderní době z evropských jazyků, v současnosti hlavně z angličtiny. Cizí slova tvoří pouze malé procento slovní zásoby. Čínština dává přednost tvoření kalků[2] před přímím přebíráním slov.
            Kromě slovních druhů běžných v evropských jazycích existuje v čínštine ještě tzv. numerativ (量词), ktorý se klade mezi číslovku a substantivum. Slova se neohýbají (不变格, 不变位) a substantiva ani zájmena nemají kategorii rodu. Základní slovosled je SVO (subjekt-verbum-objekt). Důležitou roli mají koncové větné částice (ma, pa, ne, a atd.)

Vývojová období čínštiny

            Podle profesora Wang Liho:
  • archaická (starověká) čínština – šang-ku chan-jü (polovina 2. tisíciletí před n. l. až 3.-4. století n. l.)
  • stará (středověká) čínština – čung-ku chan-jü (4. století až 12.-13. století)
  • nová (novověká) čínština – ťin-taj chan-jü (12. – 19. století)
  • současná čínština – sien-taj chan-jü (od Květnového hnutí 1919 dodnes)

Čínské dialekty

            Severní dialekty (přes 70 % Chanů):
·       severní dialekty v užším slova smyslu (pej-fang fang-jen, pej-fang kuan-chua) severozápadní dialekty (si-pej fang-jen, si-pej kuan-chua)
·       jihozápadní dialekty (si-nan fang-jen, si-nan kuan-chua)
·       dialekty na dolním toku řeky Čchang-ťiang (sia-ťiang kuan-chua)
Jižní dialekty:
·       dialekty Wu
·       dialekty Siang
·       dialekty Kan
·       dialekty Kche-ťia (Hakka)
·       dialekty Jüe
·       dialekty Min: Min-pej, Min-nan
            Největší rozdíly mezi dialekty jsou ve fonetice, menší už v lexice a relativně nejméně sa liší gramaticky.

Písmo

            Čínské znakové písmo patří k ideografickému typu, protože čínské znaky označují významové jednotky jazyka (tj. „myšlenky“ – ideje – a ne zvuky). Tyto významové jednotky jsou buď slova (logos) nebo morfémy a navíc každá z nich je slabikou (sylaba), proto můžeme toto ideografické písmo přesněji označit jako sylabologo-morfemografické.
            Grafické styly (dukty):
  • nápisy na věštebných destičkách (ťia-ku-wen), 14.-11. století před n. l.
  • nápisy na bronzech (ťin-wen), konec Šangů až období Západních Čou
  • velké pečetní písmo (ta-čuan)
  • malé pečetní písmo (siao-čuan)
  • úřednické písmo (li-šu)
  • vzorové písmo (kchaj-šu), od konce dynastie Chan dodnes
  • běžné písmo (sing-šu)
  • kurzívní písmo (cchao-šu)
            6 kategorií znaků podle Sü Šenova slovníku Šuo-wen ťie-c’ (Výklad jednoduchých a rozbor zložených znaků):
  • zobrazující (siang-sing c’): 日,月,馬,山,木
  • ukazující (č’-š’ c’): 上,下,一,二,三
  • naznačující (chuej-i c’): 好,休
  • vypůjčené (ťia-ťie c’):
  • ideofonografické (sing-šeng c’): 清,請,情,晴
  • transfigurované (čuan-ču c’): -
            Většina znaků patří mezi ideofonografické. Tyto znaky lze rozdělit na dvě části: radikál (部首, významová část) a fonetikum (fonetická část). V tradičních slovnících jsou znaky řazeny podle radikálů uspořádaných podle počtu tahů (笔画).
            V roce 1954 vznikl Čínský výbor pro reformu písma. Jeho úkolem bylo zjednodušení znaků. První soubor zjednodušených znaků byl vydán postupně v letech 1956-1959. V roce 1964 byl pak uveřejněn celkový seznam zjednodušených znaků. Návrh druhého souboru zjednodušených znaků uveřejněný v roce 1977 se setkal s kritikou, proto byl stažen.
            První systematické přepisy čínštiny do latinky vytvářeli evropští misionáři na počátku 17. století. Od konce 19. století začeli také Číňané vytvářet fonetická písma pro svůj jazyk. V roce 1913 vznikla tzv. transkripční abeceda ču-jin c’-mu, která graficky vycházela z čínských znaků. V roce 1926 vznikla kuo-jü luo-ma-c’ (romanizační abeceda pro národní jazyk), která byla založena na latince. Čínští a sovětští vědci v roce 1931 vypracovali latinskou abecedu la-ting-chua sin wen-c’ (nové latinizované písmo).
            V roce 1958 byl v ČLR schválen chan-jü pchin-jin fang-an (Hanyu Pinyin Fang’an, Návrh hláskového písma čínského jazyka; zkráceně chan-jü pchin-jin nebo prostě pchin-jin). Roku 1982 byl pchin-jin uznán jako mezinárodný standard pro přepis spisovné čínštiny (pchu-tchung-chua) v jazycích užívajících latinku (ISO 7098).

Některé jazykovědné termíny


aglutinační/aglutinující jazyk  黏着语(亦 为“粘着语”)
analytický jazyk  分析语
austroasijské jazyky  南亚语系
austronézské jazyky  南岛语系
barmské jazyky  缅语支
bodo-garoské (barské) jazyky  巴语支
flektivní/flexivní jazyk  屈折语
genealogická klasifikace jazyků 语言的谱  系分类
izolační (izolující) jazyk  词根语
jazyková podskupina  语群
jazyková rodina  语系
jazyková skupina  语支
jazyková větev  语族
karenské jazyky  克伦语
polysyntetický jazyk  多式综合语
syntetický jazyk  综合语
thajské jazyky台语系(侗台语系,壮侗   语系相当于大陆所称的“壮侗语           族”čuangsko-tungské jazyky
typologická klasifikace jazyků  语言的类   型分类

Použitá literatura

KRUPA, Viktor – GENZOR, Jozef: Jazyky sveta v priestore a čase. Bratislava : VEDA, 1996. 356 s. ISBN 80-224-0459-4. Čínsky jazyk, s. 206-212.

KRUPA, Viktor – GENZOR, Jozef: Písma sveta. Bratislava : Obzor, 1989. 360 s. ISBN 80-215-0011-5. Čínske písmo, s. 280-292.

The New Encyclopaedia Britannica. 15th ed. Chicago : Encyclopaedia Britannica, 2003. Languages of the World – Sino-Tibetan Languages, Macropaedia, vol. 22, pp.704-713.

TŘÍSKOVÁ, Hana [edit.]: Transkripce čínštiny : Sborník statí. Praha : Česko-čínská společnost, 1999. xvi, 104 s. ISBN 80-902515-2-8.

VOCHALA, Jaromír – HRDLIČKOVÁ, Věna: Úvod do studia sinologie : Část filologická. 1.vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 265 s.


[1] KRUPA – GENZOR: Jazyky sveta v priestore a čase. 1996.
[2] Kalk (直译语) = pojmenování utvořené podle cizího vzoru, např. tchie-lu podle franc. chemin (cesta) de fer (železo).