2016年1月14日星期四

Čínský jazyk - 中文



Čínský jazyk

Úvod

            Čínský jazyk je jazykem čínského národa (Chan-cu), úředním jazykem ČLR a na Tchaj-wanu a jedním z úředních jazyků Singapuru. Je též jedním ze šesti úředních jazyků OSN. Počet mluvčích je približně 1,2 miliardy[1].
            Současný „spisovný“, lépe řečeno národní společný jazyk, se nazývá v ČLR pchu-tchung-chua (obecný jazyk)a na Tchaj-wanu kuo-jü (státní/národní jazyk).

Genealogická a typologická klasifikace(谱系分类和类型分类)

            Z hlediska genealogické (genetické) klasifikace patří čínština podle názoru většiny jazykovědců do sinotibetské jazykové rodiny (viz obr. 1).

Obr. 1  Sinotibetské jazyky

            Z hlediska typologické klasifikace podle E. Sapira je čínský jazyk podle gramatické techniky jazykem izolujícím (词根语), podle způsobu syntetizace jazykem analytickým (分析语). Ve Skaličkově systému je čínština řazena mezi jazyky polysyntetické (多式综合语).

Lexika, morfologie a syntax(词汇、形态和句法)

            V slovní zásobě je mnoho jednoslabičných slov. Ve většině víceslabičných slov je slabika nejmenší významovou jednotkou – morfémem (morfém = 语素). Cizí slova přebírala čínština v malé míře od okolních národů, dále z indických jazyků (buddhistické termíny) a v moderní době z evropských jazyků, v současnosti hlavně z angličtiny. Cizí slova tvoří pouze malé procento slovní zásoby. Čínština dává přednost tvoření kalků[2] před přímím přebíráním slov.
            Kromě slovních druhů běžných v evropských jazycích existuje v čínštine ještě tzv. numerativ (量词), ktorý se klade mezi číslovku a substantivum. Slova se neohýbají (不变格, 不变位) a substantiva ani zájmena nemají kategorii rodu. Základní slovosled je SVO (subjekt-verbum-objekt). Důležitou roli mají koncové větné částice (ma, pa, ne, a atd.)

Vývojová období čínštiny

            Podle profesora Wang Liho:
  • archaická (starověká) čínština – šang-ku chan-jü (polovina 2. tisíciletí před n. l. až 3.-4. století n. l.)
  • stará (středověká) čínština – čung-ku chan-jü (4. století až 12.-13. století)
  • nová (novověká) čínština – ťin-taj chan-jü (12. – 19. století)
  • současná čínština – sien-taj chan-jü (od Květnového hnutí 1919 dodnes)

Čínské dialekty

            Severní dialekty (přes 70 % Chanů):
·       severní dialekty v užším slova smyslu (pej-fang fang-jen, pej-fang kuan-chua) severozápadní dialekty (si-pej fang-jen, si-pej kuan-chua)
·       jihozápadní dialekty (si-nan fang-jen, si-nan kuan-chua)
·       dialekty na dolním toku řeky Čchang-ťiang (sia-ťiang kuan-chua)
Jižní dialekty:
·       dialekty Wu
·       dialekty Siang
·       dialekty Kan
·       dialekty Kche-ťia (Hakka)
·       dialekty Jüe
·       dialekty Min: Min-pej, Min-nan
            Největší rozdíly mezi dialekty jsou ve fonetice, menší už v lexice a relativně nejméně sa liší gramaticky.

Písmo

            Čínské znakové písmo patří k ideografickému typu, protože čínské znaky označují významové jednotky jazyka (tj. „myšlenky“ – ideje – a ne zvuky). Tyto významové jednotky jsou buď slova (logos) nebo morfémy a navíc každá z nich je slabikou (sylaba), proto můžeme toto ideografické písmo přesněji označit jako sylabologo-morfemografické.
            Grafické styly (dukty):
  • nápisy na věštebných destičkách (ťia-ku-wen), 14.-11. století před n. l.
  • nápisy na bronzech (ťin-wen), konec Šangů až období Západních Čou
  • velké pečetní písmo (ta-čuan)
  • malé pečetní písmo (siao-čuan)
  • úřednické písmo (li-šu)
  • vzorové písmo (kchaj-šu), od konce dynastie Chan dodnes
  • běžné písmo (sing-šu)
  • kurzívní písmo (cchao-šu)
            6 kategorií znaků podle Sü Šenova slovníku Šuo-wen ťie-c’ (Výklad jednoduchých a rozbor zložených znaků):
  • zobrazující (siang-sing c’): 日,月,馬,山,木
  • ukazující (č’-š’ c’): 上,下,一,二,三
  • naznačující (chuej-i c’): 好,休
  • vypůjčené (ťia-ťie c’):
  • ideofonografické (sing-šeng c’): 清,請,情,晴
  • transfigurované (čuan-ču c’): -
            Většina znaků patří mezi ideofonografické. Tyto znaky lze rozdělit na dvě části: radikál (部首, významová část) a fonetikum (fonetická část). V tradičních slovnících jsou znaky řazeny podle radikálů uspořádaných podle počtu tahů (笔画).
            V roce 1954 vznikl Čínský výbor pro reformu písma. Jeho úkolem bylo zjednodušení znaků. První soubor zjednodušených znaků byl vydán postupně v letech 1956-1959. V roce 1964 byl pak uveřejněn celkový seznam zjednodušených znaků. Návrh druhého souboru zjednodušených znaků uveřejněný v roce 1977 se setkal s kritikou, proto byl stažen.
            První systematické přepisy čínštiny do latinky vytvářeli evropští misionáři na počátku 17. století. Od konce 19. století začeli také Číňané vytvářet fonetická písma pro svůj jazyk. V roce 1913 vznikla tzv. transkripční abeceda ču-jin c’-mu, která graficky vycházela z čínských znaků. V roce 1926 vznikla kuo-jü luo-ma-c’ (romanizační abeceda pro národní jazyk), která byla založena na latince. Čínští a sovětští vědci v roce 1931 vypracovali latinskou abecedu la-ting-chua sin wen-c’ (nové latinizované písmo).
            V roce 1958 byl v ČLR schválen chan-jü pchin-jin fang-an (Hanyu Pinyin Fang’an, Návrh hláskového písma čínského jazyka; zkráceně chan-jü pchin-jin nebo prostě pchin-jin). Roku 1982 byl pchin-jin uznán jako mezinárodný standard pro přepis spisovné čínštiny (pchu-tchung-chua) v jazycích užívajících latinku (ISO 7098).

Některé jazykovědné termíny


aglutinační/aglutinující jazyk  黏着语(亦 为“粘着语”)
analytický jazyk  分析语
austroasijské jazyky  南亚语系
austronézské jazyky  南岛语系
barmské jazyky  缅语支
bodo-garoské (barské) jazyky  巴语支
flektivní/flexivní jazyk  屈折语
genealogická klasifikace jazyků 语言的谱  系分类
izolační (izolující) jazyk  词根语
jazyková podskupina  语群
jazyková rodina  语系
jazyková skupina  语支
jazyková větev  语族
karenské jazyky  克伦语
polysyntetický jazyk  多式综合语
syntetický jazyk  综合语
thajské jazyky台语系(侗台语系,壮侗   语系相当于大陆所称的“壮侗语           族”čuangsko-tungské jazyky
typologická klasifikace jazyků  语言的类   型分类

Použitá literatura

KRUPA, Viktor – GENZOR, Jozef: Jazyky sveta v priestore a čase. Bratislava : VEDA, 1996. 356 s. ISBN 80-224-0459-4. Čínsky jazyk, s. 206-212.

KRUPA, Viktor – GENZOR, Jozef: Písma sveta. Bratislava : Obzor, 1989. 360 s. ISBN 80-215-0011-5. Čínske písmo, s. 280-292.

The New Encyclopaedia Britannica. 15th ed. Chicago : Encyclopaedia Britannica, 2003. Languages of the World – Sino-Tibetan Languages, Macropaedia, vol. 22, pp.704-713.

TŘÍSKOVÁ, Hana [edit.]: Transkripce čínštiny : Sborník statí. Praha : Česko-čínská společnost, 1999. xvi, 104 s. ISBN 80-902515-2-8.

VOCHALA, Jaromír – HRDLIČKOVÁ, Věna: Úvod do studia sinologie : Část filologická. 1.vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 265 s.


[1] KRUPA – GENZOR: Jazyky sveta v priestore a čase. 1996.
[2] Kalk (直译语) = pojmenování utvořené podle cizího vzoru, např. tchie-lu podle franc. chemin (cesta) de fer (železo).

没有评论:

发表评论